PÍSEŇ

Tak blízko jsi, tak blízko jsi,
že ani stín není mezi námi.
Tak blízko jsi, tak blízko jsi,
že dech můj s tvým se mísí.

Ty truchlivá, ty studená,
jsi ty ten žár, ten oheň?
Ty truchlivá, ty studená,
jsi to ty? jsem to já?

Tak hrozně vím: přes mé rameno
dívá na svět, jejž vzal jsem jí.
Tak hrozně vím: přes mé rameno
dívá se v svět, jenž je víc než já.

Šumí noc, šumí dech.
Vzal jsem si tě dříve než tvé srdce.
Šumí noc, šumí dech.
Představ sí tu krásu a tu hrůzu.

SLOKY

Čas plyne. Ty, mimo pohled mých očí,
jdeš fialovou dálavou kdes.
Jiný než mně pták v keři ti zpívá
a v okno jiný ti bez.

Že stejné slunce nám oběma svítí
v zvlněné vrchy, hluboký kraj?
Ve vanu větrů v tvář že nám dýchá
oběma tentýž laskavý máj?

Z utkvělé dálky, z plynoucích časů
v polosnu volá ke mně tvůj hlas.
A není možno zrušit tu dálku
a možno není zničit ten čas?

VERŠE

Je to tak jednoduché. Napíše se verš,
rým k rýmu ukáže cestu.
Je to tak jednoduché. Řekne se: Mám tě rád...
slovo ke slovu, a v hlučícím městu
budou dva lidé št´astni.

Ale rýmů je tolik. Verš zlomený
nenajde pokračování.
Srdce se zeptá: Proč? Proč ne jiná?
Je po milování.
Je po přístavu.

LÉTO

V nebecké modři oblečena,
jde mužským zrakem věčná žena.
Alt večerů a soprán rán,
nahotou její zadýchán,

rozechvěl hvězdy, proudí námí,
duje jak vůně zahradami,
a v krvi poznamenav nás,
mizí jak vítr, jako čas.

CO BYLO MÉ, UŽ NENÍ MOJE

I smutno mi, i veselo je.
Co bylo mé, už není moje.

Co bylo stínem, tvar má nyní,
i děkuje mi, i mě viní
a odchází. To moje dílo
jak vždy od rukou odstoupilo
a soudí mě. I čekám tiše
na moudrost soudu, na hlas z vyše,
na jazyk vah, jež lehkou paží
v mém výtvoru i mě si zváží.

Vám všechen květ, vám zvuk a světlo,
jež po prstech mých v dílo slétlo,
vám křídla, křídla dechu mého,
na hranách jeho uvízlého,
a mně jen hořkost mého kvasu,
mně nejistotu poločasu,
mně nahou zem, jež po žni zbyla,
mně jenom marnost mého díla.

I smutno mi, i veselo je.
Co bylo mé, už není moje.

DVAKRÁT NAD PRAHOU

1

Zlatá, hnědá, rudá, zelená...
Na lavičkách dívčí kolena,

město dole ztlumeně si zpívá.
Vzpomínko, jsi přece ještě živa?

Zde jsem kdysi do krve se přel
s přítelem, jenž se mnou šerem šel,

popíral mu, neposlouchaje ho,
nevěru a bolest srdce svého,

neklid svůj, své nezakotvení...
Také tehdá, v mrtvém plameni

stály stromy jako dnes a v dálí
vlny pod mosty v tmu odplouvaly,

město mizelo a do noci
propadal se stesk mé bezmoci.

Život... říkals, život? Vře a kypí
jako bzukot včel v koruně lípy,

chtěl bych tolik býti jednou z nich,
dýchat v rytmu, jenž je všecky zdvih,

býti dělníkem, jenž v úl se vrací
po dni svém a po vzletu a práci.

Nebo aspoň divákem, jenž vzal
v sebe úkol, aby miloval

teplý dav, proud živých slov i němé
mlčení, jímž spolu mlhou jdeme.

Jak tam v šeru k břehům voda lne,
opřít se o slovo zápalné,

vdechnout je a silou jeho ovát,
ještě ve snu si je opakovat.

2

Léta minula, jdu parkem zas.
Krásný, ale hrozivý je čas,

jez na řece nějak hlouběj huči,
nějak silněji se do náručí

berou milenci v tmách laskavých.
Ach, zde nad městem jsem tenkrát ztich,

zatoužil jsem tenkrát do závrati
pojmouti je v sebe, milovati...

Javorový list se k zemi schvěl.
Je mi, jak bych staletími šel

od deb zvonařů, když zvony lili,
po dnešek, kdy motor vzduchem šílí,

šedý pták, jenž mizí v kalný dým.
Je mi náhle, jako když vše vím.

Život, chtej či nechtej, vře a kypí.
Jsi jen včela rozklenuté lípy,

město dole dunící je úl,
nad nímž život v nesmírno se vzdul.

Mezi lidmi, na staletích stoje,
pro zítří tu tavíš srdce svoje,

slabá páska, nepatrný svor
pracující země v lůně hor.

Zmaten lidskou krutostí jdeš dále,
není však už proč a není ale,

jenom tvrdá, krásná jistota
obhajovaného života,

a ty budeš, silou její ovát,
jestě v smrti si ji opakovat.

JE V SVĚTĚ SLOVO

Je v světě slovo, kterým by se
obsáhl obraz naších let?
Šel bych je na železné míse
do mramorových vtesat vět,

do hloubky vtesat na kameni,
by za svědka nám mohlo jít -
však běda, slov takových není,
neb těžko lze je pochopit.